Poučen předcházejícími chybami, jsem začal přemýšlet o jiné konstrukci, která by byla „čistší“ jak z hlediska řemeslného, tak i funkčního.
Jednak jsem zvětšil velikost setrvačníku z původních 95 mm na 127 mm, abych získal větší hybnost. Také jsem zmenšil průměr šoupěte z 10 mm na 7 mm, abych snížil škodlivé protitlaky. Další změna byla v uložení klikovek od pístu a šoupěte. Obě jsem umístil co nejblíže k setrvačníku, aby se co nejvíce snížily krutné síly potřebné k jejich pohonu. Dále jsem předělal uchycení pístního čepu, takže již není pevně vtaven, ale do pístu jsou vyvrtány otvory, kudy čep prochází. Tím jsem získal i možnost ojnici v pístu vycentrovat pomocí krátkých trubiček, takže ta se tam již nemohla pohybovat ze strany na stranu.
Ovšem největší a podstatné změny jsem docílil tím, že jsem si vyrobil diamantové vybrušovací nástroje. O tom, jak jsem je vyráběl, se zmiňuji ve stati Mé sklářské začátky.
Tady je vidět, jak to běží na vzduch otevřít na YouTube
A jak již to tak bývá, každý pokrok musí být náležitě potrestán, a tak i broušení diamantem se ráčilo projevit. Bohužel až na závěr, kdy bylo vše sestaveno a na vzduch běhalo vše krásně lehce. Ovšem v okamžiku, kdy jsem použil páru, tak vlivem roztažnosti se začal píst roztahovat víc než válec, který byl zvenku ochlazován. Tím pádem se to začalo přidírat, až došlo k úplnému zastavení. Takže jsem byl nucen všechny pohybující se části ještě vzájemně dobrousit jemným brusivem hrubosti 600.
A tady to běhá již na páru otevřít na YouTube
Tříminutové video výroby parního stroje ze skla v sestříhané a zrychlené verzi najdete na úvodní stránce.