Hvězdici já osobně považuji za své vrcholné dílo. Po zkušenostech s nevydařeným Boxerem jsem přemýšlel nad výrobou silného motoru pro nový typ parního auta II. generace. A tak vznikla Hvězdice.
Před tím, než jsem ji začal vyrábět, tak jsem si dlouho lámal hlavu nad tím, jak to ti konstruktéři vyřešili, že jim u těch hvězdicových motorů všechny ojnice směřují do jednoho bodu, a přesto jim to funguje. Teprve náhoda mi to osvětlila. Byl jsem na jednom předvádění sklářského řemesla v Bückeburgu v Německu. A tam je muzeum vrtulníků, kde mají krásný, funkční řez hvězdicovým motorem. Tak jsem to nastudoval a pustil se do díla. Celý trik s ojnicemi je tak prostý, že se divím, proč jsem na to nepřišel sám. Zkrátka hvězdicové motory mají jednu ojnici pevnou a všechny ostatní jsou k ní ukotveny kyvně. Jak prosté, že. No jo, ale o to složitější pro výrobu ze skla. Když tak o tom přemýšlím, tak výroba hvězdice byla jediným výrobkem, který jsem si musel rozkreslit. Na všechny ostatní konstrukce mi stačilo si je jenom představit v hlavě.
Principiálně se tedy jedná o tři válce ve vzájemném postavení po 120° a o tři šoupata, také ve vzájemném postavení po 120°, ale, pozor, časované ve zpoždění o 90° za pístem. (Kdybyste tomu někdo nerozuměl, tak si z toho nic nedělejte. Když tu větu po sobě čtu, tak ji taky nechápu.)
Tím jsem tedy vyčerpal popis výroby a zde se můžete pokochat jejím chodem:
Hvězdicový motor otevřít na YouTube
Pěkné, že? A teď si představte, že pro moje potřeby naprosto nepoužitelné! Ptáte se proč? Tedy vězte, že objem těch tří válců je nějakých 60 ccm a abych je párou uživil, tak bych musel mít kotel jako hrom, tím pádem zvětšit celkové rozměry auta a tím pádem zvětšit jeho váhu a tím pádem bych o celý navýšený výkon zase přišel. Takže hvězdice skončila jako výstavní exponát na prkýnku a mé konstrukční představy se začaly ubírat jiným směrem.